Vánoční zamyšlení

Vánoční čas přichází. I všechno, co souvisí s tímto časem. Máme možnost
tomuto času, těmto chvílím, nanovo porozumět. Vánoce nejsou disneyova
pohádka. Pro mnohé je to depresivní a smutný čas, jen ne to, na co je
většina z nás navyknutá, jen ne to, co je ukryté za všemi světýlky,
větvičkami a lametami. 

 Předvánoční doba, kterou nazýváme advent, pomalu končí. Každý prožil tento čas jinak a po svém. S předsevzetími, tím, co musím, co chci a co bych mohl. Procento úspěšnosti je u každého jiné. O pár dnů se budeme zase hádat, kdo si dá jaké novoroční předsevzetí, a tak stále dokola. Možná se nám to všechno zdá být jakési stereotypní. Stále jeden a ten jistý kolotoč. A v těchto dnech, přidaná touha sehnat ten nejlepší vánoční dárek, snaha udělat i tento rok alespoň patnáct druhů cukrového, snad i nějaký nový recept, sehnat potřebné kilogramy vitamínů v jižním ovoci a ecce terra...

Někoho to možná baví. Žijeme v přesvědčení, že toto všechno patří k vánocům,
jinak bychom neprožívali tu skutečnou vánoční idylku a pohodu. A pak s
hrůzou zjišťujeme, na co jsme ještě zapomněli, co se nám nepodařilo sehnat,
rodina i tak není spokojená, romantika, pohoda a klídek, jsou někde v dálce.
Standard, jako před rokem, dvěma, deseti.

Nenechme se okrádat a vnitřně vykrádat! Nebuďme těmi, kteří si myslí, že
Vánoce to je hlavně snaha o dokonalé zvládnutí kulinárských pochoutek, že je
to čas „vegetu“ a flákaní. Ano, je to hlavně snaha zažít společně alespoň v
tento čas teplo rodinného krbu, znovu na vlastní kůži. Touha po jednotě,
naplnění a urovnání pokřivených vztahů. To je důležitější, než bolest v
žaludku po mnoha dobrotách.

Vánoční svátky se slaví proto, protože se spájejí s narozením Ježíše. Z
Písma a tradice víme, jak to s jeho narozením vlastně bylo. Nenarodil se na
žádné moderní klinice, nebyla to ani obyčejná porodnice okresní nemocnice,
kde Ježíšova Matka Marie porodila. Maštal, chlév, místo pro zvěř... Krmítko
pro ovce a skrýše pastýřů. Málo kdo se narodil v horších podmínkách. A my
děti dneška, si to už ani nedovedeme představit. Je nám to příliš vzdálené a
nesmyslné, anebo až bláznivé.

Ne my, co jsme ukrytí za tabulkami skel euro oken, s teploměrem, který
vystoupal na 24 stupňů, ne my, co jsme ospalí a v dřímotách po bohaté
večeři, sedíc před svitem obrazovky. Ne my, s temně rozzářenými očima před
množstvím dárků pod stromečkem, ne my, zažíváme tu pravou atmosféru a
poselství Vánoc.

Jí porozumí ti, co na vlastní kůži zažívají tu chudobu, samotu a
jednoduchost, kterou nabídl chlév Marii a Josefovi.
Ano, hezké slova, řeknete si, ale jak tedy prožít Vánoce? Zkusme to v
přijímaní a dávaní. Zkusme je prožít spolu s těmi, kterým se zachtělo velmi
brzy rezignovat, řekněme jim, že oni jsou těmi, kteří se můžou znova
narodit, znova začít naplno a šťastně žít, najít novou cestu z
komplikovaných cest. Podejme ruku na smír, poprosme o odpuštění, uzdravme
své vztahy s blízkými, dotkněme se jeden druhého jako praví lidé, bez záště,
závisti a hněvu. A zůstaňme takovými nejen v tyto nadcházející vánoční dny!
A tu se nám snad podaří pochopit smysl a realitu Vánoc. Každý z nás to
potřebuje.

Bůh zapomíná a nikdy si nevzpomene na naše pochybení, ale tím víc nám nabízí
svou blízkost, nenechává nás nikdy v "kaši". Nikdy, ani v tyto sváteční dny!
Milí přátelé, nejen v tyto sváteční dny, ale i celý čas nového roku 2007,
Vám přeji nacházet to, co jsme snad ztratili a pochopit podstatu života.

Gabriel Burdej, správce farnosti