Masopust držíme, nic se nevadíme, pospolu

Vortová. "To jsme tady měli jednoho, kterej chodil za kobylu. Celej den v pořádku, ale když přišlo na porážení, tak dostal strach. Přitom chodil spoustu let! Ale vždycky před porážením se nám ztratil. Museli jsme ho hledat, abychom vůbec mohli maškaru ukončit. On měl strach, že se ras při porážení nestrefí. Poráží se totiž tak, že se kobyle rozepne čepice a ras ji srazí ježovicí. On měl tehdy hroznej strach z toho, že se přes den něco vypije, a že se ras nestrefí do čepice, ale někam jinam...," povídal Jaroslav Šmahel, když se za okny hospody objevily první maškary. "Teď už ale musím jít. Táhnou na Lhotu," dodal a zamířil ke dveřím. Za dveřmi vířil rej pravého staročeského masopustu - takového, který se už jen tak nevidí.

SVOLENÍ

Řízná dechovka ohlašuje náves. Maškary kobyl, hlavní postava laufr, vedle něj žena, za nimi židi, kominíci, rasové a vzadu kapela, vyrazili ke starostovi. Jdou pro svolení. Bez něj nemůže maškara začít. Štrúdl dobových staročeských masek doprovází půlka vesnice. "Není tady člověk, který by pamatoval, kdy začaly chodit takto nastrojené maškary. A to tady máme devadesátníky," říká Jaroslav Šmahel, který již několik let třímá otěže vortovského masopustu ve svých rukou.

Laufr žádá starostu o dovolení, maškary slibují, že se budou "dobře" chovat. "Jinak to o masopustu ani nejde," přizvukují pod vousy slamění a vyrážejí na lov do neposkvrněného davu. Spolu s kominíky a kobylami na ně rok co rok připadá veledůležitý úkol. Nenechat ve vsi ani jednu tvář bílou. Mažou pro štěstí, poctivě a každého, jen co je pravda. Prosby o slitování na "černé" neplatí. Naopak. Bráníš se, utíkáš - jsi krutě "trestán". Černoty zadělané ze sazí dřevěného uhlí, smíchané se stolním olejem, indulonou a voňavkou je víc než dost...

Do dvora u starosty se hrnou Turci, dva modří, dva červení. Mají vysoké čepice s pentlemi, ozdobené krepovými růžičkami, krajky, bílé rukavičky, bílý šátek, jezdecké boty. Na břiše kyrysy. Na kyrysech blýskavé tretky, které symbolizují a přinášejí bohatství do domu.

Maska Turka má skutečně předobraz ve výbojných Turcích a jejich slavných taženích Evropou. Dnes o masopustu však Turci nebudou drancovat a loupit, ale tancovat. A první tanec patří starostovi. Jak by ne, když dal svolení k maškaře! Brzy je jasné, proč se do masky Turka oblékají mladí kluci po škole. Celý den tancovat, to je pořádný zápřah.

U starosty zbývá ještě ochutnat starostenské kobližky, zahřát se štamprlou, a za laufrem. Ten maškaru diriguje a řídí. Bičem ukazuje ven z vesnice. Jde se do hájenky. Je povinností maškary zajít do všech domů i samot, které pod obec patří.

ZA LAUFREM

Laufr otevřel branku a se ženou vchází do dvora. Z domovních dveří jim jdou vstříc domácí. Nesou mísu kobližků, na tácku rozlité panáky fernetu a pokrájené uzené maso. Tady je hned jasné, že maškara je vítána. To nemusí být samozřejmostí. Právě proto do domu nejprve vstupuje laufr se ženou a ptají se, zda si rodina přeje, aby k nim maškara zavítala. Laufr také vyjednává, kolik písniček se bude hrát a jaké. Ještě před stoletím se za zahrání písničky platilo vejci, moukou, vším k snědku, co dům dal. Dnes penězi. Při placení se své role ujímá žena a vybrané peníze putují do košíku. "Je to hospodyně pro maškary," komentuje úlohu ženy laufr, a nic na tom nesejde, že ženskou představuje chlap. "To ovšem není podmínkou. Také si pamatuji, že za mě chodila masku ženy pořádná ženská," ujišťuje pamětník mnoha masopustů, pan Ladislav Šmahel.

Kominíci na nic nečekali a vtrhli do domu. Je třeba konat černou práci a tady se za kamny schovávají "bílé tváře". Z okna v přízemí je brzy vidět vyskakující postavy. Prchají do sadu. Kdo může, drží se od černých dál. Kdo nemůže, nechá se dobrovolně čárnout sazemi. Jen nováčci na masopustu se snaží bránit. Není je záhy těžké rozpoznat od domorodců. Jsou černí od ucha k uchu. Kominík v maškaře hlavně běhá, honí omladinu a dává jí co proto černou mazaninou. Vedle toho také plní své profesní poslání. Stará se o komíny v každé chalupě a nezapomene je postaru "vymést" holí.

Kapela na cestě před domem vyhrává, Turci v zahradě pod okny tancují kruhový tanec. Připojila se k nim žena s laufrem, jak je jejich zvykem, a do dvora postupně vcházejí zbývající maškary. Každá má svoji roli, svůj úkol a nejde někde něco ošidit, vynechat.

ŽIDI A RASOVÉ

Obchodníci na slovo vzatí jsou v maškaře židi. Nabízejí různé tretky, vzorníky látek, ale hlavně volovinky. Také služby: "Tak tady to přistřihneme. A co oholit? Oholíme, učešeme, navoníme." Pracují zásadně v týmovém duchu. Dva tři vás obstoupí, čepice musí dolů. Nůžky, hřeben a dřevěná břitva se jen kmitají. Nakonec voňavka. Máte-li štěstí, tak ani moc nesmrdí. "A pane, nezapomněl jste zaplatit?" zívá na vás otevřená šrajtofle.

Když se vám podaří vymanit ze spárů židů, o korunky lehčí, věřte, že si vás najde ras. Ten ještě v 19. století chodil po vesnici zabíjet králíky, likvidovat zdechliny, utrácet nemocná zvířata, ale i léčit lidi. Jeho postavu ve vortovském masopustu nepřehlédnete. Bílý oblek šmrncnutý červenými doplňky, mezi nimi hraje prim šňůra špekáčků omotaná kolem těla, škraboška na obličeji a ježovice v ruce. Ras také nosí doktorská sluchátka. Poslouchá hlavně "spodní proudy" a rozdává tabletky. Letos letí viagra. Co chvíli vyndává z plechové krabičky pilulku. Účinek tabletek je sice stejně pochybný, jako léčebné metody rasů před více než sto lety, ale když nic jiného, tak alespoň chutnají jako lentilky.

K rasovi patří kobyla, o kterou se stará. Musí ji hlídat, popohánět, ale může ji také "prodávat" hospodářům. A aby hospodář věděl, že nekupuje zajíce v pytli, vyhání ras kobylu na hnůj. Na hnoji kobyla ukáže, co umí: zahrabe, podupe. Když však ani to nepřesvědčí hospodáře ke koupi, musí kobyla do připraveného zápřahu vozu s naloženou fůrou hnoje.

Židi a rasové mají jednu věc společnou - ježovici. To je hůl, která má na konci bambuli vycpanou vatou nebo měkkým materiálem. A co se s ježovicí dělá? "Především ženy se s ní pošťuchují v intimních místech..." usmívá se jeden z rasů. Takto se dříve přivolávala na ženy plodnost. Ptáte se, proč se holi říká ježovice? Vysvětlení je prosté. Ještě 20. století pamatuje časy, kdy se na bambuli na konci hole připevňovala kůže z ježka.

PLODNOST

Masce ze slámy se říká různě. Někde je to matenice, věchet slámy, slaměňák, hřebenář, na Slovácku pohřebenář, na Slovensku slameník, bábina a kurina baba... Ve Vortové jedině slaměný. Každá hospodyňka by si z něho měla utrhnout stéblo slámy a dát si je pod husu, kačenu nebo slepici. To aby se vyvedly mladé.

Plodnost přenášejí slamění také na lidi, a to válením. Strategie je jednoduchá. Slamění se domluví, jeden zezadu uchopí oběť a i s ní se povalí na znak. Na to čeká druhý. Zalehne kolegu s civilem na břiše, a dokonalý sendvič je hotov. Ne nadarmo chodí do "slámy" chlapi jak hory. "Pořádně válet budeme ale až po obědě. Vždyť by z nás jinak nic nezbylo," stěžuje si slaměný a pokukuje po zválené vestě.

Vyrobit masku ze slámy není legrace. Každý rok se dělá nová, na jedno použití. "Sláma musí být cepová. Nemůžete jít a sebrat ji od kombajnu. Letos prvně jsme si pronajali políčko od obecního úřadu a zaseli. Soukromník vám slámu nenechá. Slámu musíte nasekat, vymlátit, starat se o ni od podzimu do vostatků, aby ji myši nesežraly," vysvětluje Jaroslav Šmahel.

Lidé, kteří dovedou vyrobit fortelnou masku slaměného, by mohli mít své místo v Červené knize ohrožených druhů. Vlastní výroba jedné masky trvá tři až čtyři hodiny. Zvlášť se pletou rukávy, vesta, sukně, bič, čepice. Vše se kompletuje naostro až v den masopustu. Jednotlivé části v pořadí vesta, sukně a rukávy se spojují v lemu provázky. Délka sukně a rukávů se zastřihuje, aby to mělo fazonku. Pak už jen zbývá nasadit krajzlíky, čepici, začernit tváře, do ruky vzít bič.

S KOBYLOU DO CHLÉVA

O masopustu mají maškary navrch. Něco si s nimi začít, to smrdí sazemi, ježovicí, pařáty židů nebo válením slaměných. Ale přesto není větší pokušení, než ukrást maškaře kobylu. To se vám ji však musí podařit zatáhnout do chlívku a uvázat ke žlabu. Když se vám to náhodou povede, pak už jen čekáte, až se maškarou ozve: "Kde je kobyla?" Jste-li dobrý obchodník, můžete kobylu prodat rasům za lahvinku dobrého pití.

"Někdy nebylo ani tak těžké kobylu zavřít," vzpomíná pamětník pan Ladislav Šmahel. "Měli jsme tu taky jednoho, který už toho chození měl dost. Nechával se schválně zavírat, aby si odpočinul. To víte, rasové to měli pěkně drahé, a to ho pak hnali!"

Zavřít kobylu není to jediné, co můžete maškarám provést. Stejně jako ony, i vy můžete válet. "Ale když si maškaru svalíte, budete mít saze až za ušima," směje se Jaroslav, syn Ladislava Šmahela a pokračovatel masopustní tradice ve Vortové. "To si pište, že si vás pak chytnou a zatáhnou do hospody. Tam jim budete muset zaplatit nejednu štamprlu."

PORÁŽENÍ

Čas maškary vypršel. Poznáte to snadno. Stačí se podívat kominíkovi na záda a na zadek. Na zádech má kominík našité hodiny, kde ručičky ukazují začátek maškarády. Hodiny níže umístěné říkají, kdy by měla obchůzka vrcholit. Ale protože kominíci jsou veselá chasa, filutové, brzy zjistíte, jak mají případnou nedochvilnost pojištěnu. Každý má na tom svém "orloji" trochu jiný čas. Nevím, co by se muselo stát, aby se alespoň jeden kluk kominická nestrefil do černého. Obvzláště pak, když se o masopustu čas počítá zásadně na celé.

Před hospodou se scházejí maškary, tak trochu jako švábi na pivo. Není se ale vůbec čemu divit. Těch stavení, kobližků, uzeného, štamprlat... "Někdo to snese, někdo neudrží," směje se pan Ladislav, ale vážně dodává: "Málokdy někdo odpadl! To už muselo být. Maškara není o pití, jak si někdo myslí."

Turci, slaměný, židi, kominíci, rasové, žena, laufr a kapela stojí v půlkruhu. Přihlížející civilové kruh uzavírají, kapela vyhrává. Kobyly cválají, hrabou, tu a tam zařehtají. Na jednu však čeká zubatá s kosou.

Ras zvolna rozvine lejstro a čte poslední řeč. V ní říká, kam všude kobyla maškaru dotáhla, že se na nikoho nezapomnělo, a rozděluje "maso" z porážky: "...oči její dáme na obecní úřad, kdyby přestala světla svítit... Nohy její dáme na ČSAD do Hlinska, kdyby náhodou vynechali linku..."

Kobyly bezstarostně křepčí, chtějí a pokoušejí se rasovi lejstro sebrat a sežrat. Jenže je konec. Připravený ras rozepne kobyle čepici, další máchne ježovicí a čepice padá a s ní i masopustní veselí. Kobyla leží na zemi. Maškary na výraz smutku sundávají čepice, přistupují a pokládají je kolem poražené. Muzikanti hrají Hřbitove, hřbitove...

Ne, ne! Tak smutně přece nemůže masopust skončit! Kobyla dostává štamprle na oživení, kapela zvesela zvučí první tóny Kobylky malé a před chvílí poražená kobyla vyskakuje. Maškary už mají opět nasazené čepice a začíná taneční vřava. Ale teď netancují jen Turci. Tancuje všechno, co má nohy. Maškary, civilové.

KDEPAK KONEC!

Skončila masopustní maškara. Ještě půlhodinku po poražení kobyly vyhrává kapela, a pak nastává oddechový čas. Ne nadlouho. V osm hodin v hostinci na parketě. Povinně. Je ostuda, když se ten, co šel za maškaru, nedostaví. To si ho pak dobírá celá vesnice. "Tys dopadl, tys nevydržel..."

 

--------------------------------------------------------------------------------

MASOPUST

Počátky masopustu a masopustních obchůzek je třeba hledat v předkřesťanském kultu zimního slunovratu. Váha soudobého masopustu se ale přenesla na příchod nového vegetačního období, jarního novoročí. V lednu a v únoru se dokončovaly práce hospodářského roku. Domlacelo se obilí cepy, zpracovávala konopná a lněná příze. V životě lidí byl čas svateb, zabijaček, tancovaček, řady obchůzek s prvky koledy, hrály se divadelní scénky s masopustní tematikou. Zároveň se konaly přípravy k nadcházejícímu hospodářskému období, které začínalo jarními pracemi na polích.

Doba konání masopustu se určuje zpětným odečítáním podle lunárního roku. Neděle po prvním úplňku následujícím po 21. březnu je nedělí velikonoční a 46 dní před ní je masopustní úterý. To zosobňuje konec masopustního období započatého na Tři krále (6. ledna).

V masopustní úterý před Popeleční středou by měl vyvrcholit masopust, o půlnoci se pochovávala "basa" a začínaly týdny předvelikonočního odříkání po období plném bujarého veselí. Ale s rozdělením pracovní doby ve 20. století se masopustní obchůzky přesunuly na nejbližší předcházející sobotu a neděli.

Tradice masopustních obyčejů s výraznými blahonosnými, plodnostními a ochrannými motivy ztrácejí změnou životního stylu své místo v životě lidí. (Čepice masek dříve zdobily nalepené soudobé pohlednice. Dnes je nahradily fotografie nahotin. Význam plodnostní...) Celá řada zvyků zůstává dnes již jen na stránkách kronik. Masopust v podobě, kterou zažili naši předkové, se uchovává zlomkovitě a jen v určitých lokalitách.

VORTOVSKÁ MAŠKARA

LAUFR - také strakatý, podle typického bílého obleku celého pošitého malými kousky barevných látek; maškaru vede a drží pohromadě; do masky chodí zkušený masopustní harcovník

ŽENA - muž převlečený za ženu (není pravidlem); vede ji laufr; "hospodyně" maškar; do masky chodí mladí do vojny

KOBYLA - v masopustu mnohde zpodobňuje jezdce, ve Vortově kobylu; chodí v čele maškary, táhne; může mazat sazemi

SLAMĚNÝ - maska upletená ze žitné slámy; válí, maže sazemi

TUREK - maškara tanečníka; do masky chodí kluci do vojny (co je vojna taková, jaká je, už to není pravidlem)

ŽID - zpodobňuje obchodníka; v maškaře musí vydělat, na čem se dá; maska je zhotovena ze zbytků tkaniv textilních stavů (mnohde jen kabát "hubertus" různě pošitý a nazdobený)

RAS - řezník, veterinář a doktor v jednom; vychází ze skutečné postavy rasa; dva a víc v maškaře

KOMINÍK - stará se o komíny v chalupě, kam maškara zavítá, hlavně však maže sazemi;
laufr a žena se v maškaře nezdvojují, chodí vždy jeden, jedna, ostatní masky minimálně v počtu dvou a více, Turci však musí být alespoň čtyři, aby mohli tancovat kruhový tanec

KYRYS - býval jednoduchý ochranný kryt tureckých vojáků

JEŽOVICE - hůl s bambulí vycpanou na konci měkkým materiálem; nosí ji v maškaře rasové a židi

KRAJZLÍK - krajka

"VOSTATKY" - ostatky, fašank, končiny = masopust

"BASA" - pochování basy (hudebního nástroje) má význam v symbolickém konci masopustních zábav a veselí, někde se zavírá basa do skříně (tento obyčej souvisí s předvelikonočním půstem ve významu zřeknutí se zábav, tancovaček)
 
Autor: Jiří Marek; Foto: Jiří Marek
Magazín Koktejl - Únor 2001
www.ikoktejl.cz