Články o historii
Hodiny na věži kostela sv.Ondřeje, alespoň soudě podle záznamů v obecní kronice, bily a ukazovaly čas podle toho, odkud vítr foukal. Když vál z přejícného směru, lidé si hodin na věži vážili s nádechem maloměšťácké pýchy. A péčí jim to také dávali znát. Hodiny v obci, tehdy městečku, už něco znamenaly.
Honza byl žrout, sežral na co přišel a ještě mu nestačilo. Pověst se nesla, že Honza bezedným žaludkem stráví tolik potravy, co houf dřevařů. Však prý také sílu měl za kolik chlapů! Lehounce vytrhl z kořene leckterý dub, povoz, se kterým dva valaši sotva hnuli, sám hravě zvládnul. Honza byl prostě chlap jak hora. Dlouhý půl sedmé stopy, na hlavě místo vlasů rezavé štětiny, hubu širokou od ucha k uchu, kolem nosu samé pihy.
Obecní kronika nesměla být z nařízení německých úřadů v letech okupace psána. Teprve až v druhé polovině roku 1946 učitel František Uher sepsal paměti válečných let do souhrnného díla, v kronice nazvaného: Okupace 1939 – 1945. Na téměř dvaceti stranách kroniky vylíčil poměry v obci za druhé světové války.
Kde pracovali místní občané za války? Co se vyrábělo v sále hostince u Němečků? Kolik stálo kilo hovězího? Kdo z místních obyvatel byl za druhé světové války vězněn? Kdo zastával post starosty obce? Tak také na tyto otázky najdete odpověď v druhém dílu přepisu válečného příběhu obce, který zaznamenal učitel a kronikář František Uher do obecní kroniky v roce 1946.
František Uher byl především učitel a o škole za války také pojednává první polovina třetího přepisu válečného příběhu obce zaznamenaného v obecní kronice. V druhé polovině tohoto přepisu se pak zásluhou kronikáře Uhra máte možnost seznámit s personálním obsazením místní četnické stanice, farního úřadu a s chodem vojnoměstecké pošty.
Na Nové Huti se koncem války v přestřelce střetly dva partyzánské oddíly. Jeden ruský partyzán zaplatil toto nedorozumění životem. Ale proč vůbec k přestřelce došlo? Tak na tuto otázku zcela určitě naleznete odpověď ve čtvrtém pokračování přepisu válečného příběhu obce, který do obecní kroniky zaznamenal František Uher.
V obecní kronice je vepsán seznam místních obyvatel, kteří koncem druhé světové války podporovali partyzány, a dále seznam lidí, kteří se stali členy ilegálního výboru obce. Oba seznamy do kroniky zapsal kronikář František Uher a jsou součástí tohoto pátého přepisu válečného příběhu obce.
Šestým přepisem končí válečný příběh obce, který do obecní kroniky zapsal učitel a kronikář František Uher. Ještě se mimo jiné dozvíte, kolikátého května dorazila do obce Rudá armáda; kteří občané utvořili ozbrojenou skupinu a odešli do Račína k partyzánům.
Kdybyste chtěli fotografovat obec Vojnův Městec ze stejných míst, ze kterých první mistři obrázků lapali světlo do svých dřevěných bedýnek, byli byste zklamáni. Fotografie by se vůbec nepodobaly téměř sto let starým předlohám. Všude by vám pohled na obec zakrývaly stromy a keře. Tam, kde na zažloutlých obrázcích jsou holé pastviny bez jediného stromu, stojí dnes lesy.
Kino bylo a není. Projekce v biografu pamatují v obci již jen starší občané. Televize nedlouho po svém nástupu pohltila drtivou většinu populace a stala se fenoménem. Také život bez telefonu si dnes dokáže představit málokdo. Přesto byly dny, kdy se před obyvateli Vojnova Městce tyto výdobytky moderních technologií vynořovaly doslova v „plenkách“.
Dne 25. ledna 1938 bylo pozorovati na severní obloze zvláštní, řídký zjev: polární záře. Byla jasná obloha. O půl deváté, dle tvrzení některých lidí již o sedmé hodně večerní zbarvila se obloha do červena (jako za velkého požáru v dáli) širokými paprsky vycházejícími od obzoru vějířovitě.
První písemná zmínka v obecní kronice o přírodní katastrofě, pohromě či události, je nadepsána dvěma slovy: „Živelní pohroma.“ Učitel František Šabaka vyhledal v historických pramenech záznam pocházející z poloviny sedmnáctého století a těmito slovy jej vepsal do Pamětní knihy obce: „V roce 1651, den neznám, panovala zde hrozná bouře trvající plných devatenáct hodin. Úroda zničena úplně až k Jihlavě a Meziříčí.“
Koncem února t.r. /1992/ vysílal Československý rozhlas vždy v neděli ve 12 hodin „Hlas zvonů na Vysočině“. Zvony zněly z Křížové, Horního studence a Vojnova Městce.
„Pane farář, chci aby městecký kostel měl památku. Ve své poslední vůli, mám zde pod hlavou, odkázal jsem něco kostelu. Mnoho toho není. Totiž, jestli můj nezvěstný syn Otto, který je v Americe a o kterém již dávno nic nevím, jest mrtev, připadne jeho dědický podíl kostelu na pořízení nového zvonu. Na zvonu budiž poznamenáno, kdo jej věnoval. Prosím pane faráři, postarejte se o to,“ řekl na smrtelné posteli Otto Havlíček faráři Fliederovi. Krátce na to zemřel.
Uplynulo dvě stě let od kanonizace svatého Jana Nepomuckého. Psal se rok 1929, ale pohled na sochu svatého Jana na náměstíčku nebyl příliš radostný. „Kříž v rukách světce byl rozpadlý a andělíčkovi chyběli nohy, jedna ruka a hlava,“ zapsal toho roku místní farář Josef Ježek do farní kroniky. Hlavu andělovu nalezl před sedmi lety v sále pana Němečka, hostinského a bývalého starosty.